Excerptá: Carl Gustav Jung

Jung CG

Carl Gustav Jung

(1875 – 1961)

jungA

Lidé si myslí, že vědí všechno, co lze o psychologii vědět, neboť se domnívají, že psychologie není nic jiného, než co oni sami o sobě vědí. Psychologie je ale značně více.

 

Náboženství je – jak říká latinské slovo religere – pečlivé a svědomité dbaní a zachovávání toho, co Rudolf Otto výstižně nazval „numinózum“, totiž dynamická existence nebo působení, jež není způsobeno nějakým aktem libovůle. Naopak, toto působení uchvacuje a ovládá lidský subjekt, který je vždy mnohem spíše jeho obětí než jeho tvůrcem.

jungB

Katolík, který se obrátil k Církvi zády, většinou rozvíjí skrytý nebo otevřený sklon k ateismu, zatímco protestant se připojuje, pokud jen to je možné, k nějakému sektářskému hnutí. Zdá se, že absolutismus katolícke církve vyžaduje jakousi právě tak absolútní negaci, zatímco protestantský relativismus dovoluje variace.

 

Není obtížné vidět, že síly podsvětí – neřku-li pekla – které byly dříve v gigantické duchovní stavbě více či méně úspěšně spoutány a podmaněny, nyní vytvářejí nebo se alespoň pokoušejí vytvořit jakési státní otroctví a státní vězení, které postrádá jakýkoli duševní nebo duchovní půvab. Dnes existuje nemálo lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že pouhý lidský rozum úplně nedorostl enormnímu úkolu spoutat vulkán, který vybuchl.

jungC

Moderní člověk, ať už je protestant či nikoli, téměř úplně ztratil ochranu zdí Církve, které byly pečlivě budovány a zesilovány od doby Říma, a kvůli této ztrátě se přiblížil zóně ohně svět ničícího i svět tvořícího.

 

V ústavech pro duševně choré je dobře známou skutečností, že pacienti, kteří trpí strachem, jsou mnohem nebezpečnější než ti, kteří jsou poháněni zlostí nebo nenávistí.

jungD

Duch si snad smí osobovat „patris potestat“ – nejvyšší moc nad duší, nikoli ale pozemský intelekt, který je mečem nebo kladivem člověka a ne tvůrcem duchovních světů, otcem duše.

 

Jsme sice právoplatnými dědici křesťanské symboliky, ale toto dědictví jsme jaksi promarnili. Nechali jsme rozpadnout dům, který naši otcové postavili, a pokoušíme se nyní vniknout do orientálních paláců, jež naši otcové nikdy neznali. Kdo ztratil historické symboly a nemůže se spokojit s „nahrážkou“, je dnes ovšem v těžké situaci: zeje před ním nicota, od níž se se strachem odvrací. Ještě hůř: vakuum se plní absurdními politickými a sociálními ideami, jež se všechny vyznačují duchovní prázdnotou.

jungE

Kolektivní nevědomí je cokoli, jen ne do sebe uzavřený, osobní systém, je to celosvětová a světu otevřená objektivita.

 

Lidstvo, ať už je primitivní či nikoli, stále stojí na hranici oněch věcí, které samo koná, a přece neovládá.

jungP

Naše „srdce však plane“ a skrytý neklid hlodá v kořenech našeho bytí.

 

Nad vším skutečně živým spočívá dech věčnosti.

JungRed2

Člověk si to už musí připustit: jsou problémy, které nemůže vlastními prostředky úplně vyřešit. Takové přiznání má výhodu poctivosti, pravdy i skutečnosti a je jím položen základ pro kompenzační reakci kolektivního nevědomí. Má-li člověk takový postoj, mohou se probudit a zasáhnout nápomocné síly, jež dřímají v hlubší přirozenosti člověka, neboť bezmocnost a slabost jsou věčným prožitkem a věčnou otázkou lidstva a existuje na ně také věčná odpověď, jinak by člověk již dávno zahynul.

 

Je tolik archetypů, kolik je typických situací v životě.

jungK

[Dítě] Představuje tu nejsilnější a nepotlačitelnou touhu každé bytosti, totiž touhu uskutečnit se. Je to ono nemohu jinak vybavené všemi přirozenými silami instinktu, zatímco vědomí vždy uvázne ve svém domnělém „mohu i jinak“.

 

Ve svém funkčním významu už symbol neukazuje zpět, nýbrž kupředu, k cíli dosud nedosaženému.

jungM

A zatím všechno, co bylo překonáno a opuštěno takzvaným pokrokem, klesá hloběji a hlouběji do nevědomí, odkud se nakonec znovu vynořuje v primitivním stavu identity s masou. Místo vytouženého pokroku se skutečností stává právě tento stav.

 

Stačí vědět, že není jedna podstatná idea nebo představa, která by neměla historické předchůdce. Základem všech jsou nakonec archetypické praformy, jejichž názornost vznikla v době, kdy vědomí ještě nemyslelo, nýbrž vnímalo. Myšlenka byla objektem vnitřního vnímání, nebyla myšlena, ale pociťována jako jev, tak říkajíc viděna nebo slyšena. Myšlenka byla v podstatě zjevením. Nebyla něčím, co bylo vynalezeno, byla něčím vnuceným či přesvědčivým svou bezprostřední skutečností. Myšlení předchází primitivnímu vědomí vázanému na já a to je spíše jeho objektem než subjektem. Avšak ani my jsme ještě nevyšplhali na poslední vrchol uvědomění.

jungH

Svět visí – a to obzvláště dnes – na tenké niti a tou nití je lidská duše.

 

Nevědomí je nepsanou historií lidstva od nepamětných dob.

jungR

Jako by slovo „psychické“ konstatovalo něco všeobecně známého! Což ještě nikomu nesvitlo, že řekneme-li „psýché“, je tím symbolicky naznačeno nejhustší temno, jaké si lze pomyslet?

 

Lidé dělají přece všechno, i to nejabsurdnější, aby unikli vlastní duši. Provozují indickou jógu jakéhokoli druhu, dodržují diétní pokyny, učí se nazpaměť teozofii, modlí se bezmyšlenkovitě mystické texty celé světové literatury – a to všechno proto, že si sami nevystačí, že sami se sebou nevyjdou a chybí jim jakákoli víra, že by z vlastní duše mohlo přijít něco užitečného.

JungRed9

Mít duši je odvážným činem života, neboť duše je démon, jenž dává život, démon, který hraje svou skřítkovskou hru nad i pod lidskou existencí. Proto se tomuto démonu v rámci dogmatu také hrozí jednostrannými tresty a je usmiřován žehnáním, jež obojí dalekosáhle překračují zásluhy, které jsou v lidských silách. Nebe a peklo jsou osudy duše, a ne obyčejného člověka, který by ve své slabosti a křehkosti vůbec nevěděl, co se sebou v nebeském Jeruzalémě počít.

 

Od té doby, co spadly hvězdy z nebe a naše nejvyšší symboly vybladly, vládne v nevědomí tajemný a skrytý život. Proto dnes máme psychologii a proto mluvíme o nevědomí.To všechno by bylo a ve skutečnosti také je zcela nadbytečné v době a v kulturní formaci, která má symboly.

JungRed7

Racionalismus se chová k pověrám komplementárně. Podle psychologického pravidla stín sílí spolu se světlem, tzn. čím racionalističtěji si vědomí počíná, tím víc ožívá strašidelný svět nevědomí.

 

Nikdy a nikde člověk hmotu neovládl, jedině snad že její chování přesně pozoroval a naslouchal s největší pozorností jejím zákonům. A jen právě do té míry, jak to činil, mohl ji ovládnout. Tak se to děje také s tímto duchem, jejž dnes nazýváme nevědomím: je vzpurný jako hmota, stejně jako ona tajemný, unikající, a řídí se „zákony“, jejž nám ve své nelidskosti a nadlidskosti často připadají jako „crimen laesae majestatis humanae“ (přečin proti lidské důstojnosti). Když člověk přikládá ruku k dílu, opakuje, jak říkají alchymisté, tvůrčí čin Boha. Střetnout se s neztvárněnou skutečností, s chaosem světa Tiámat, to je právě onen prazážitek.

JungRed6

Nevědomý duch člověka vidí správně, i když je vědomý rozum zaslepen a bezmocný.

 

Nikdo nemůže říci, kde je hranice člověka. To je na tom to krásné. Nevědomí člověka sahá bůhví jak daleko. Tady jsou ještě možné objevy.

JungRed5

Tak jako se pokouší stát „po-chopit“ individuum, tak si také jedinec namlouvá, že svou duši „po-chopil“. Ba dokonce z ní dělá vědu v absurdním domnění, že intelekt, který je přece jen částí a funkcí psýché, stačí k tomu, aby pochopil mnohem větší celek duše. Ve skutečnosti je psýché matkou, subjektem, a dokonce možností samého vědomí.

 

Genesis líčí vznik vědomí jako porušení tabu, jako by poznáním byla opovážlivě překročena svatosvatá hranice. Myslím, že Genesis má pravdu, poněvadž každý krok k většímu vědomí je svého druhu prométheovskou vinou. Poznáním byli bohové do jisté míry oloupeni o oheň. To znamená, že něco, co bylo vlastnictvím nevědomých mocností, je z této přírodní spojitosti vytrženo a podřazeno svévoli vědomí. Člověk, který nové poznání uzurpoval, však zakusí proměnu nebo rozšíření vědomí, čímž se jeho vědomí přestane podobat vědomí jeho blížních. Člověk se sice pozvedl nad to, co je nyní lidské („budete jako Bůh“), ale tím se také vzdálil člověku. Trýzeň této osamocenosti je pomstou bohů: člověk se už nemůže vrátit k lidem. Je, jak říká mýtus, přikován k osamělým skalnatým výšinám Kavkazu, opuštěn bohy i lidmi.

JungRed3

Hlavním činem hrdiny je přemožení nestvůry temnot: to je vytoužené a očekávané vítězství vědomí nad nevědomím. Den a světlo jsou synonyma pro vědomí, noc a tma pro nevědomí. Uvědomování je snad nejsilnějším pravěkým zážitkem, poněvadž tím vznikl svět, o jehož existenci předtím nikdo nic nevěděl. „I řekl Bůh: Budiž světlo!“ – to je projekce onoho pravěkého zážitku uvědomění, jež se odděluje od nevědomí.

 

Příroda se nemýlí.

jungO

Lidský duch, stejně jako naše tělo, na sobě nese stopy svého fylogenetického vývoje. Možnost, že řeč podobenství našich snů je archaický relikt, tedy nijak nepřekvapuje.

 

Kde vládne láska, tam není touha po moci, a kde je moc na prvním místě, tam chybí láska. Jedno je stín druhého.

jungS

Setkání dvou osobností je jako smíšení dvou různých chemických látek: pokud vůbec dojde ke spojení, jsou obě proměněny.

 

Ženina láska totiž není sentiment – to se stává jen u muže – nýbrž vůle k životu, která je občas úděsně nesentimentální a může si dokonce vynutit ženino sebeobětování. Muž, který je takto milován, nemůže uniknout své méněcenné stránce, neboť na tuto skutečnost může odpovědět jen svou skutečností.

 

Dítě nevychovává to, co dospělý žvaní, ale to, jaký je.

 JungRed8Ilustrácie: Carl Gustav Jung: Liber Novus

 

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s


%d bloggers like this: